Homeoterapie Slunovrat

Vyzařuje světlo až oslepující, které nepřipouští žádné jiné vjemy, lehkost, vzdušnost, nehmotnost. Sytá modrá s bílými odlesky, hmota nikoliovládaná (egem), nýbrž manifestovaná. Hmota a duch nejsou žádné protipóly, je to naprosto to samé na různých vibračních úrovních. Není tu hmota jako nástroj a duch jako ovládající síla. Je to jedno a totéž. Hmota je dokonalá manifestace té myšlenky za ní, ona JE to ta myšlenka, je v ní ZÁROVEŇ ta myšlenka i ten materiál, ta překrásně sytá poznatelná modrá i to všeprostupující, ale neuchopitelné světlo.

Není to vlastnost hmoty, že v sobě taky nese světlo. Je to vlastnost světla, že je taky hmotné. Pomáhá spojit se se svojí vnitřní pravdou, se světem, jak ho vidíte vy, nezávisle na tzv. objektivní realitě. Ve svém vnitřním světě nacházíme svůj domov a svoje pravé já, nacházíme v něm jistotu, že dokážeme odlišit pravdu od lži a reálné od falešného. Nemusíme se spoléhat na návody a nauky, protože víme.

Labradorit má v sobě čertovskou jiskru. Ale není to ten ďábel, kterým se straší malé děti a křesťané bez představivosti. Laskavost labradoritu nespočívá v tom, že vás bude šetřit. Ukáže vám i to, co jste nechtěli vidět. Možná přednostně to, co jste nechtěli vidět. A pak se vesele zasměje a nechá vás v tom. Smysl pro humor mu rozhodně nelze upřít, nudit se s ním nebudete. Ale není to nic pro zbabělce, aspoň takový je můj názor.

K ilustraci tohoto typu energie nám dobře poslouží i popis karty Ďábel z knihy Gerda Zieglera Tarot, Zrcadlo duše, kde se mimo jiné uvádí: Tváří se nanejvýš spokojeně a pobaveně. Spokojeně se šklebí nad lidmi s jejich projekcemi, kterými ho “zatracují do pekel”. Osvojuje si dokonale materiální svět, aniž by jím byl ovládnut.

Tento přístup ovšem vyžaduje značné množství nadhledu a nepřipoutanosti. Pokud člověk s usilovným supěním šplhá po žebříku duchovního rozvoje s velkým důrazem na to, kam už “to dotáhl”, labradorit je šotek, který mu ten žebřík se smíchem podrazí. Přesto je laskavý. Nebaví se naší slabostí. Zato nevynechá příležitost pobavit se na účet našeho ega. Skrze tento kámen máme šanci změnit úhel pohledu a zasmát se mu taky.

Zní to banálně, uvolnění a oproštění, ale tady se to děje na takové úrovni, se kterou se jinde nesetkáte. Naprosté uvolnění psychických pout, lehkost plynoucí z božského vedení. A to vše zcela samozřejmě, tiše a bez další agendy. Žádnej trip, žádnej hukot jako “já úplně plynu, to je fakt hustý”. Čaroit vám nezpůsobí zážitek výjimečného uvolnění, je to klid a uvolnění jako samozřejmost. Působí tiše a za vašimi zády vás otevírá novým možnostem, protože nenápadně odstraňuje strach a zaběhlé představy. Tím otevírá brány, na které jste předtím tlačili tak usilovně, že jste si nevšimli, že se otevírají k sobě. Pokud jste racionálně přijali představu, že božská láska je všude, s čaroitem si na ni můžete prakticky sáhnout.

Nic není problém. Ne, nestane se z vás Chuck Norris, namísto toho čaroit prostě zruší kategorii “problém”. Jsou jen situace, na které reagujete, žádné přiřazování závažnosti. Až v tu chvíli si uvědomíte, kolik vaší energie bylo v tomhle manageování problémů vázáno. Čaroit oprošťuje od dramat. Ani jeho vlastní působení není dramatické, ačkoliv dopady má rozsáhlé.

Na internetu jsem se dočetla, že nám pomáhá srovnat se s našimi negativními vlastnostmi. Ano, umožňuje si přiznat i děsivé pravdy, protože náhle postrádají svou děsivost. Už se nepřiděluje vina, Vesmír vás miluje a priori a zdarma. Vesmírná láska je nejen neustále přítomná, ale i neustále dostupná, vaše tzv. chyby a tzv. prohřešky vás od ní neoddělují, můžete ji kdykoli použít k sebe-uzdravení, jen když to sami sobě dovolíte. Čaroit pomáhá si to dovolit.

Blankytná modř protkaná bílými liniemi jemně avšak nekompromisně nastoluje jinou rovinu bytí. U ostatních kamenů cítíte, jak vstupují do vašeho energetického pole a pomáhají vám. U larimaru je to naopak. Vy vstupujete do jeho světa a všechny svoje plány, obavy a iluze o tom, jak svůj život řídíte, musíte nechat za jeho hranicemi. Nezbývá, než se poddat a vyrazit kupředu, byť naslepo. Povede vás vaše vnitřní dítě a to i v případě, že nevíte o tom, že nějaké máte.

Larimar nabízí příležitost pustit otěže, s důvěrou se spolehnout na vyšší vedení a nechat se překvapit. Nemůžete plnit plán, protože žádný nemáte. To je svoboda! To je dobrodružství! Nenahradí vaši představu o tom, jak svůj život řídíte a co se v něm děje, jinou (lepší, duchovnější, prozřelejší) představou. Sebere vám dosavadní opěrné body a místo nich nastolí prázdno. Zatím to nejprázdnější prázdno - v dobrém slova smylu - co jsem zažila.

Velkou metlou dnešní doby je představa o tom, že bychom všichni měli nějak aktivně, konstruktivně, sebevědomě, duchovně a ekologicky realizovat svůj “potenciál”. Člověk nemůže dost dobře být v přítomném okamžiku, když probíhající skutečnost neustále srovnává s nějakou potenciální skutečností. Larimar vás dokonale dezorientuje - v dobrém slova smyslu - a umožní vám spočinout v tady a teď.

Můj favorit. Světlo, které nemá zdroj ani cíl, ale má substanci. Jako tekutina je neustále v pohybu, neustále proměnlivé a přitom neustále přítomné. Nesděluje žádné statické poselství o hodnotě, moudrosti nebo lásce. Propojuje světy. Brazilit je jako brána mezi dimenzemi. Výjimečně se v něm uvolilo zhmotnit něco, co se normálně nezhmotňuje. Promítl se do hmotné podoby, ale není jejím vězněm. Jeho podstatou je neohraničenost, neomezenost, nezachytitelnost.

Léčí tím, že nastoluje plnost tam, kde byla prázdnota. Nevysvětluje, neukazuje, rovnou nahrazuje vaše vnitřní součástky prožrané strachem za zdravé. Přináší hluboký klid, stabilitu a jistotu vlastní existence v řádu věcí. Znovu rozžíná vnitřní světlo jako součást světla Bytí, ne jako světlo individuální a oddělené. Osvobozuje od starostí i tužeb. Umožňuje rozhodovat se v klidu z místa, kde právě jste, ne z místa, kde byste chtěli nebo měli být.

Odpojuje od rušivých vnějších vlivů a zároveň napojuje na všudypřítomné božské světlo (nebo univerzální zdroj, na terminologii nezáleží). Podporuje tichou pokornou úctu namísto snahy všechno uchopit, pochopit, znehybnit, analyzovat a definovat. Jak říká Terry Pratchett: “Věci se prostě dějí. Čert je vem.”

Celestin nenavazuje kontakt jako jiné kameny. Netečný k našim požadavkům a představám (o tom, jak by nám měl pomoci) září čirým světlem božského poznání. Ovlivňuje nás tím, jak JE ve své čisté podobě, sám neovlivnitelný. Je jako vzácná květina utkaná ze světla. Mávnete prudce rukou a už tam není. Musíte se naladit vy na něj, nečekat, že on naladí vás. Nelze na něj činit nátlak, pouze se pokorně připojit a zpívat s ním.

Neodhaluje svoje tajemství, ale pomocí obrazů a odrazů nám zrcadlí naše. Nenabízí žádná lákadla - sebejistotu, vyrovnanost, napojení na Zdroj, uklidnění emocí, posílení osobní energie, rozpuštění obav. Je to jen taková tichá netečná píseň stvoření, naslouchej, pokud chceš, a vem si z toho, co dokážeš. Nepředává konkrétní zprávu o štěstí a harmonii, jen zpívá píseň o světě, jaký je.

Podporuje originalitu, ale celkově mám pocit, že se nehodí na denní nošení. Lépe se bude vyjímat v čelence velekněžky jako odznak vyššího učení. Je třeba se mu odevzdat, věnovat se. Nelze čekat, že bude sloužit on vám. Namísto toho vám umožní překonat omezený obzor ega a zahlédnout střípek božského plánu. Ne proto, abyste mohli s větší efektivitou uplatňovat svou vůli, ale abyste se neobávali svojí vůle vzdát.

Popsat karfolit není snadné, protože pramálo rezonuje s realitou, jak ji prožíváme. Je to kamenné vyjádření druhé strany světa, jakéhosi rubu, v jehož krajině se vědomí nikoho z nás běžně nepohybuje. Upozorňuje na to, co jsou věci vevnitř sebe sama. Dalo by se tomu říct podstata, ale ta je zase poznatelná a definovatelná jen podle svého projevu tady ve světě. Tohle je jakási daná, božská realita, která si prostě je, žádného důkazu se nedožaduje, definovaná jen sama sebou, existující, nevyžadující komunikaci s naší realitou. Je absolutní. Všechno na naší realitě a na všech hodnotách, které v ní vnímáme, je relativní. Tohle není. Tím pádem se to i těžko popisuje, protože veškerý popis čehokoli se formuje podle poměru, který má daná věc/hodnota k ostatním věcem/hodnotám.

Takový nezávislý sám sebou definovaný svět navozuje představu izolace, ale tady je jasně patrné vnitřní napojení na všechno stvoření. Izolace není součástí designu. To, že existujeme, znamená, že jsme součástí. Jinak to nejde. Zajímavé je, že v našem světě se dosahuje (relativní) jistoty, pokud má člověk co nejvíc informací, co nejvíc srovnání. Tady vidí vždycky jen ten svůj kousek, ale s naprostou jistotou, že ten kousek je na svém místě ve vesmíru, propojený se vším ostatním, ačkoliv o tom ostatním člověk v tu chvíli konkrétní informace nemá. Je to protipól jistoty našeho mozku, který zpracovává informace a pak sám za sebe – a tady vlastně máme izolaci – dospívá k závěru. Který je pak konec konců platný stejně zase jen pro něj, tzv. subjektivní realita. Tohle je jistota zjevená. Je zjeveno vždycky právě jen tolik, kolik člověk potřebuje vidět, ale bez pocitu ohrožení z neznáma! Je tam naprostá důvěra, že mám, co potřebuju. Nejsou žádné varianty reality, varianty (subjektivní) pravdy, míra jistoty. Je jeden stav, ten je absolutní. Z pohledu naší reality bychom mu asi řekli „ten pravý, božský“. Při pokusu o přenos do naší reality se ovšem rozpadá. On je tady pořád, na rubu všech věcí, ale nejde ho přetáhnout na líc. Je na svém místě a tam koná nějakou svou úlohu, ale nejde ho použít jako nástroj v tomhle světě. Takže ty tradiční formulace „karfolit vám pomáhá zvýšit sebedůvěru nebo uvolnit migrénu“ nevim, jak bych tady použila.

Možná pomáhá přiznat si samotnou existenci téhle stránky věcí. Je to ta „temná“, protože je mozkem neovladatelná? Je to ta „ďábelská“, protože tam je, co je, nejde s tím licitovat, nejde se z toho vykecat, zrelativizovat to, koupit si odpustek? Přitom v téhle (karfolitové) realitě sídlí veškerá naše dynamická schopnost ovlivňovat tu realitu, ve které žijeme. To, co uděláte odsud, bude vždycky pravé, bude to mít energii změny, energii činu. Všechna jeho energie je člověku dostupná, protože je vždycky absolutně a cele tam, kde je. Nikam se nepromítá, aby se pak vně sebe sama zoufale hledal – ve vztazích, majetku, zásluhách. Neodevzdává svoji energii za příslib něčeho jiného, údajně lepšího. I v tomto aspektu je tahle stránka věcí „ďábelská“. Žádné ovládání zvenčí přísliby života po životě. Člověk je to, co je, má to, co má. V tom je jeho božství. Všechno božství, které na tomhle světě kdy bude potřebovat. Tady a teď. Energie konat, energie realizovat svoji vnitřní pravdu – kterou, pravda, neurčuje jeho mozek a jeho ego, ale je to pravda mu daná, pravda zjevená, pravda božská. Ego bude brblat, že to teda ale nedostanu to maserati, co jsem dycky chtěl, ale já myslim, že pokud člověk pozná tuhle rovinu bytí, nebude mu to vadit.

Takhle to zní, že by to mohlo působit proti rakovině, ale ono to člověka nikam netáhne. Nic to nerozhoduje za něj. Člověk si musí vybrat. Karfolit ukazuje, ale neuzdravuje za vašimi zády. A pokud si člověk bude chtít vybrat tu rakovinnou lež, karfolit mu v tom nezabrání. Když se obložíte karfolitem, tak on vás klidně nechá umřít. On tady není od toho, aby kohokoli zachránil před svobodnou vůlí. Jen ukazuje.

je velmi proměnlivý kámen schopný velké škály komunikace se svým nositelem. Ten samý kámen může být zářivě modrý, šedý i nazelenalý. Dokáže povzbudit k větší sebedůvěře, ale vysměje se nám, když se začneme nafukovat nad svoje zdravé rozměry. Má v sobě nadhled i eleganci, nebere se příliš vážně. Ovlivňuje zejména 5. čakru. Pomáhá nám se vyslovit bez zřetele k očekávání našeho okolí. Pomáhá nám vyslovit se bez zřetele k našemu očekávání ohledně toho, jaký bude mít naše akce efekt. Je to kámen maximálního soustředění, jehož předpokladem ovšem je, že si člověk dokáže udělat jasno v tom, co je podstatné a co ne. I v tom kyanit pomáhá. Odděluje mentální zrno od plev.

Ukazuje, že mnohotvárnost a neuchopitelnost světa není náš problém. My máme svoji pozici, tou je třeba si být jistý, z té se díváme a nakládáme s tím, co vidíme. To sice nikdy není “úplná pravda”, ale to ničemu nevadí, to je přirozený řád věcí. Shání dohromady rozutíkané myšlenky i energii. Zvyšuje přirozené mentální schopnosti nositele. Navozuje ticho v mysli. Navozuje jistotu. Nikoli objektivní, ta neexistuje, ale subjektivní a tak pevnou, že je možné se o ni opřít. Člověk si vystačí s tím, co ví, s tím, co dokáže, nesnaží se to s ničím a nikým porovnávat a aplikuje to s maximální efektivitou.